Jarní tábor 1
21. 2. – 1. 3. 2015
Den první – sobota 21. 2. (22. 2.)
Hurá, prázdniny jsou tady. Ráno v 9:30 hod. jsme se sešli na parkovišti v Čenětické a zvládli naložit do pionýrského autobusu všechny věci, které se nám sešly. Vypadalo to chvíli beznadějně, ale autobus je přiměřeně veliký a zvládli jsme to naprosto s přehledem.
Na cestu nám většinou svítilo sluníčko, místy mlha, ale pohoda a klídek. Do cíle v Bernově jsme dorazili s malou přestávkou na protažení těl a malým nákupem po 3 hodinách cesty. Ubytovali jsme se a snědli domácí zásoby.
Teď nás čeká prohlídka okolí a pak odpočinek a večerní zábava.
Ubytování je prima, dům je vytopený a je nám dobře.
Všichni jsme v pořádku a těšíme se na zítra, kdy začne zábava a hlavně lyžovačka na Perninku.
Den druhý – neděle 22. 2. (22. 2.)
Expedice Himaláya 2015
V předvečer druhého dne jsme se dozvěděli, že jsme se ocitli v Nepálu, v chudé zemi kde zítra již znamená včera. Půjdeme po stopách sira Edmunda Hillaryho a pokusíme se zdolat nejvyšší horu světa Mount Everest. Přihlásili jsme se proto do Expedice. Rozdělili jsme se po velké debatě do dvou družin, z nichž každá má svého vedoucího, tlumočníka, kronikáře, meteorologa, lékaře, pomocníka kuchaře a spojaře.
Vrcholový tým – vedoucí – budou zastřešovat naši cestu a doufáme, že nás dovedou k cíli. Od této chvíle musíme být ostražití, neboť jsme se ocitli rázem v cizí zemi. Nevíme, jak nás přijmou domorodci a jaká nebezpečí na nás číhají.
Nadmořskou výšku 8 848 m zdoláme pomyslně bodovým systémem za všechny činnosti, které provozujeme (pomoc v kuchyni, úklid, soutěže, lyžování, dobré vztahy apod.). Protože horolezci musí prokázat nejen psychickou zdatnost, ale také fyzickou, jeli jsme vyzkoušet na sjezdovku, jak umíme lyžovat a jestli vůbec zdoláme tak náročný výstup.
Odpoledne jsme si ještě stihli udělat zásobu dřeva, očekáváme mráz. Počasí nám přálo, celý den na nás svítilo slunce. Hřáli jsme se na slunci a užívali příjemného počasí, nevíme, jak dlouho to tady v horách vydrží.
Nálada v týmu je dobrá, všichni se postupně aklimatizují na nové prostředí. Střety s domorodci zatím žádné a vše probíhá v poklidu.
Večer ještě shlédneme video, jak nám šlo lyžování, užijeme si nějakou společenskou hru a půjdeme po dobře a činorodě stráveném dnu spát. Strava je nadmíru dobrá a všeho máme dostatek.
Všichni moc pozdravujeme domů maminky, tatínky, babičky, dědečky a všechny příbuzné. Držte nám palce, ať dosáhneme svého cíle.
Den třetí – pondělí 23. 2. (24. 2.)
Po mrazivé noci jsme se probudili do zataženého dne. Po předešlém dni jsme byli o něco více unaveni, ale už jsme se těšili zase na lyžování. Tentokrát se lyžovalo o něco lépe než včera, byl nově napadaný sníh a nesvítilo slunce, které nás včera příliš ozařovalo. Naše lyžařské umění se velmi zdokonalilo, každodenní trénink nám svědčí.
Odpoledne po návratu nás čekala nemilá zpráva. Místní šerpové vyhlásili stávku a do prvního základního tábora jsme si museli odnést výstroj sami. S batohem, stanem, spacákem a kotlíkem jsme na čas běhali do kopce kolem vlajky a zase zpět.
Všichni jsme se úkolu zhostili s nadšením a velkým odhodláním a zvládli tento náročný úkol. Znaveni po náročném výstupu jsme se dozvěděli, že šerpové stávku odvolali a další zavazadla už směrem vzhůru nebudou jen na nás. To se nám ulevilo!
Nyní už jen získat povolení od místních úřadů k výstupu na Mount Everest. Vyrábíme si pasy, aby bylo kam potvrzení zanést. Zítra navštívíme místní úřad, kde nám povolení vydají.
Uléháme znaveni a spokojeni. Těšíme se na zítřek.
Den čtvrtý – úterý 24. 2. (24. 2.)
Opět jsme se probudili do zataženého dne, ale sněhu pořád dostatek, takže jsme se po snídani vypravili na svah. Tentokrát jsme se rozdělili na družstvo sjezdových lyží a běžkařů. Lyžovalo se opravdu krásně, zřejmě proto, že včera napadl nový prašan a také proto, že už to více umíme.
Cestou zpět na základnu jsme se zastavili na místním úřadě pro razítka do našich pasů. Můžeme tak zahájit výstup na nejvyšší horu světa. Někteří razítko málem nezískali, protože své pasy opakovaně někde zapomínali, ale nakonec se to povedlo.
Ještě jsme dokoupili zásoby v místním obchodě a vyrazili domů.
Po krátkém odpočinku nás zaskočila zpráva, že se v okolí potuluje Yeti. Chytá lidi a maluje jim na čela znamení. Byli jsme informování, že je zde proto, aby nám zanechal zprávu. Museli jsme se tedy vydat do okolí základny a zprávu najít. Povedlo se nám to a už víme, jak si Yetiho naklonit. Nejdříve nás samozřejmě Yeti pochytal a na čele máme tak znamení všichni bez výjimky.
Večer nás čeká soutěž o výběr nevěsty pro Yetiho, aby už nebyl tak sám a smutný a měl o zábavu postaráno.
Zítra zahájíme výstup. Jsme již dostatečně připraveni a jsme plni očekávání, jak to bude všechno probíhat.
Všichni jsou v pořádku a dobré náladě, utužujeme kamarádské vztahy a jsme opravdu moc rádi, že se v našem týmu sešli přátelské, bezproblémové a veselé povahy.
Den pátý – středa 25. 2. (25. 2.)
Sluníčko nás ráno vytáhlo z postele, že už je třeba něco dělat. Nechtělo se nám, ale vedoucí nedali jinak, tak jsme se nasnídali (mňam) a jako každý den zahájili lyžařský výcvik. Jezdilo to pěkně, svítilo sluníčko a místy zledovatělá sjezdovka už nám díky výuce nedělá žádný problém. Mnozí zaznamenali velký skok. Běžkařské družstvo posílilo o jednoho člena, který si nový sport osvojil, a chce zase.
Po návratu jsme se dozvěděli, že jedna členka našeho týmu nás opustí. Chce jít do místní vesnice a žít tam s místním Šerpou a chce se tak vzdát všeho, co doposud dělala a způsobu života, jak žila. Odpoledne jsme se s ním proto rozloučili, skoro tekly i slzy. Bude nám tu bez ní smutno. Družina, kterou vedla, tak utrpěla velkou ztrátu a nezbývalo, než její družinu spojit dohromady s druhou.
Máme tak ode dneška jeden tým a budeme se snažit dosáhnout svého cíle společně takto spojeni.
Až do večeře jsme se věnovali údržbám těl a hrám. Někteří vzali zavděk postelí a odpočinuli tak unaveným nohám.
Po večeři nás čeká ještě rozbor natáčení, jak nám to dnes na sjezdovce šlo, a pak zalezeme do postýlek.
Těšíme se na další den. Náš pobyt zde se některým krátí a vypadá to, že nám nezbývá na výstup na Mount Everest mnoho času. Jsme zatím tak v půlce, ale doufáme, že nám i nadále bude přát počasí, nepřepadne už nás Yeti a místní šerpové nám budou po vůli.
Den šestý – čtvrtek 26. 2. (26. 2.)
Hurá, zase krásný slunečný den. Ráno sice trochu mrazivo, ale k jedenácté hodině nám sluníčko pomohlo zpřístupnit běžkařskou stopu a mohli jsme vyrazit. Všichni jsme si vyzkoušeli běžkařské umění na louce pod základním táborem. Zpočátku to vypadalo na krátkou vycházku, ale někteří se s vytyčenou trasou trochu prali a zalehávali ji, takže jsme nakonec na horském slunci v pohybu strávili celou hodinu.
Naobědvali jsme se a šli jsem si povinně odpočinout. Pobyt v horách je už na nás znát a jsme zkrátka unaveni. Rozhodli jsme se proto odpolední lyžování na sjezdovce vyměnit za koupel v nedalekém bazénu. Vypravili jsme se do městečka Potůčky, kde v základní škole mají veřejnosti přístupný bazén. To byla parádička. Po cestě jsme měli pěkné zpestření. Když jsme se v kopci museli vyhnout ze shora jedoucímu autu, zapadlo nám kolo, takže jsme museli ven z autobusu a společnými silami pomoct se autobusu zase rozjet. Aby se to znovu nepřihodilo, šli jsme kousek za autem pěšky a hezky jsme se cestou k bazénu prošli na sluníčku lesem. Odpočinek v bazénu byl o to zaslouženější.
Za sportovní výkony a statečné kousky odpoledne jsme získali spoustu bodů a přiblížili se tak vrcholu Mount Everestu.
Večer budeme odpočívat, odpočívat, odpočívat. Takže ahoj zase zítra. Pobyt se nám krátí a cítíme, že by se nám do týmu hodila posila. Nejen psychická, ale i fyzická, sil se nám nedostává. Snad se to podaří.
Den sedmý – pátek 27.2. (27. 2.)
Den sedmý a poslední pro některé z nás. Náhlé zprávy z domova způsobily předčasný odjezd některých členů těsně před dosažením našeho vysněného cíle. Ale naše úsilí nebylo marné, zůstávají zde ti nejstatečnější a nejsilnější, kteří očekávají posilu z domova. Již dnes večer by měli dorazit další účastníci Expedice. Nevíme zatím, jací budou, ale doufáme, že jim budeme moci předat všechny naše dosavadní zkušenosti, a že s jejich pomocí se nám podaří vrchol zdolat.
Dnes jsme užili krásného slunného dne na běžkách a sjezdovkách, pak odjeli domů na oběd a část družstva se vydala z Nepálu k domovu.
Ostatní tady celé odpoledne uklízeli a připravovali se na příjezd nové skupiny. Těšíme se a vy se těšte s námi, zase napíšeme, jak to všechno zvládáme a jak se máme.
Děkujeme Dominiku, Terezko, Tomáši, Janičko a ostatní, že jsme tu s vámi mohli být. Je nám už teď tady bez vás smutno a jen nám v uších zní váš smích a cítíme pohodovou atmosféru, kterou jste tady po sobě zanechali. Doufáme, že to vydrží dlouho.