Staré pověsti české

1. – 20. 7. 2013

Den první (1. 7. 2013) O praotci Čechovi

Tak jsme se po roce zase sešli na Roztylském náměstí a vyrazili směr Předboř. Po dlouhé cestě jsme zastavili na našem už známém „ Háčku“. Seběhli jsme do tábora, vybalili jsme si a najednou jsme se ocitli u hory Říp. V dálce se procházel Praotec Čech se svou družinou a snažil se najít správné místo pro založení země. Pěkné mu to přišlo zrovna u hory Říp, zde později vybudoval knížectví. My jsme se do těchto knížectví přestěhovali a začali si říkat – Kykyrykýýý, Černí Jestřábi, Krvavě červené lišky a Nejkulaťoulin­katější. Vše jsme oslavili u posvátného ohně.

Den druhý (2. 7. 2013) O Krokovi a jeho dcerách

Do našich knížectví se donesla smutná zpráva o Čechově smrti, a tak jsme se vypravili za Lechem, čechovým bratrem, v domnění, že nám bude vládnout. On ale odmítl a poslal nás za Krokem, vojvodou mocného rodu. Toho jsme našli a on přijal naši nabídku. Po dlouhá léta, co nám dobře vládl, i jeho dostihl neodvratný konec a zbyly po něm jen jeho tři krásné dcery – Kazi, Teta a Libuše. Kazi znala kouzelnou moc všech bylinek a vyléčila i ty nejhorší nemoci. Teta se věnovala různým obřadům, věštbám a vystavěla hrad, který pojmenovala po sobě – Tetín. Libuše byla z nich nejchytřejší a nejkrásnější. Všichni muži z okolí ji obdivovali. Patřil mezi ně také zrzavý kníže Ignác, který si usmyslil vzít si Libuši za ženu. Po smrti Kroka se vladykové z ostatních rodů rozhodli, že vládu přenechají té nejmladší – Libuši.

O Bivojovi

Odpoledne jsme zjistili, že naše pole a lesy sužuje divá zvěř. Celá naše úroda byla zničena. Naštěstí však přijel na pomoc statný Bivoj a zbavil nás divokého kance. My se mu také rozhodli pomoci. Vydali jsme se proto na lov kožešinové zvěře do přilehlých lesů. Mezi knížectvími vypukla soutěž o to, kdo nasbírá více cenných kožešin. Po náročném lovu prošla všechna zvířátka měřením a knížectví dostala náležitou odměnu.

Den třetí (3. 7. 2013) O Libuši a Přemyslovi

Naše poklidné ráno narušila hádka dvou vladyků, kteří se přeli o půdu. Nakonec přišla Libuše a podle svého uvážení je rozsoudila. Starší vladyka ale s jejím rozhodnutím nesouhlasil. Začal si stěžovat, že by neměla vládnout žena, a tak Libuše byla donucena přihlásit se do seznamky, aby našla svého muže. Poprosila nás, abychom jí s výběrem ideálního manžela pomohli. Zjistili jsme, že má dlouhé světlé vlasy, tmavé oči, velké ruce a je pracovitý. Prozradili nám také, že se jmenuje Přemysl. Libuše s Přemyslem se do sebe hned zamilovali a kníže Ignác si rval vlasy vzteky, ale jeho úsilí o Libuši neskončilo.

Odborky a odpoledne plné zábavy

Kvůli dešti jsme odpoledne strávili v jídelně hraním her. Po večeři se ale vyčasilo a my se mohli něčemu přiučit. Mohli jsme se věnovat mapám, šifrám, uzlům, zdravovědě, výrobě náramků a origami nebo se učit na hudební nástroje.

Den čtvrtý (4. 7. 2013) Stavba Vyšehradu

Aby měla kněžna Libuše kde bydlet, poprosila nás o postavení hradu. Na jeho postavení byly potřebné došky z rákosu. Po těžké práci jsme si šli na chvíli odpočinout. Monumentální stavbu jsme nazvali Vyšehrad.

Libušina proroctví

Odpočinek však přerušil náhlý příchod Libuše a Přemysla. Přišli nám poděkovat, že jsme jim pomohli najít cestu k sobě. Už byli skoro na odchodu, když Libuše dostala vidění. „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat“, to řekla a odešli. Z lesa se po jejich odchodu vyplížil Ignác a mumlal si pro sebe, jak stavbu překazit. Když stavitel pověřoval dělníky co a jak, náhle ho přepadlo horko a žízeň. Na chvilku si odskočil a v tom lstivý Ignác stihl namluvit dělníkům lži a odlákat je. Chudák stavitel se vrátil a dělníci nikde. Smutnil, smutnil, až jsme mu nabídli naši pomoc. Vysvětlil nám vše potřebné a vyrazil napřed. My jsme se posilnili výbornou svačinou a vydali se za ním. Od závory až k hájence jsme sháněli materiál na stavbu. U hájenky jsme od stavitelovy ženy dostali povolení a stavba začala.
Nakonec nám stavitel domy zkolaudoval razítkem a my se mohli hrdě kochat pražským městem, kde se nacházel Pražský hrad, salon krásy, továrna, restaurace, obytné domy a spousta jiných budov. Večer jsme tak mohli jít v klidu spát s dobrým pocitem.

Den pátý (5. 7. 2013) Dívčí válka

Ráno už nebylo tak růžové. Kluci šli totiž první na snídani, prý protože moc dřeli a zaslouží si to. Dívky se však vzbouřily, protože ony připravovaly snídani a přídavky byly jejich. Vše došlo až k rozdělení jídelny na mužskou a ženskou část. Libuše ochořela a nebyl, kdo by spor rozsoudil. Množství hádek a naschválů rostlo. Naši silní muži se nakonec vydali na dřevo a holky plnily mnoho úkolů, které měly otestovat jejich zdatnost. Například si vyzkoušely hod do dálky, stoj na kůlu nebo rozdělání ohně a přepálení provázku. Později stejnými disciplínami prošli i kluci. Po poledním odpočinku hádky vyvrcholily až do bodu, že se dívky rozhodly vybudovat v lese vlastní hrad – Děvín. Zde si vytvořily svůj přístřešek a začaly trénovat na případný boj. Po odstěhování děvčat se situace uklidnila a při vaření večeře dokonce spojily síly s chlapci. K večeři byl Setonův hrnec. Kluci vykopali díru a dali do ní rozžhavené kameny. Dívky obalily maso v kopřivách a vše se zakopalo. Do díry se po kůlu nalila studená voda. Po pár hodinách jsme si už na masu pochutnávali. Všichni se sešli u ohně, kde se opět spory vyostřily. Vše vedlo až k souboji ve foukané. Každému bojovníkovi byla svěřena svíčka jako jeho život a jeho úkolem bylo sfouknout svíčku nepříteli. Po svíčkovém boji se dívky uložily do Děvína a chlapci si užívali knížectví jen pro sebe.

Den šestý (6. 7. 2013) Dívčí válka 2. část

Po snídani se jednotlivá knížectví vydala na Ctiradovku, zákeřnou desetiúkolovku. Ženy zadávaly úkoly mužům a ty od žen zase plnili muži. Po klidném obědě se kluci vydali na procházku se Ctiradem. Když se vrátili, uviděli uprostřed tábora svázaných pět dívek. Ty prosily o pomoc, protože je sem přivázaly zbylé dívky z Děvína. Chlapci uvěřili a holky se Šárkou v čele rozvázali. V tu chvíli však ostatní dívky vyběhly z úkrytu a na chlapce zaútočily. Strhla se velká bitva, která skončila vítězstvím kluků. Po bitvě zavládl v knížectví opět klid a mír.

Den sedmý (7. 7. 2013) O Křesomyslu a Horymírovi

Jednou jsme si tak odpočívali po snídani, když nám jakýsi zemědělec začal kopat na louce brambory, že prý je naše země velmi úrodná. Jeho práci však přerušil Ignác se svým slouhou. Ignác se pohádal se zemědělcem, že prý žádné zemědělství nebude, protože se bude těžit. Ignác řekl, že máme odejít, jinak nás vypálí, a tak jsme si začali balit. Museli jsme si také sami uvařit. Tak si knížectví musela vybojovat jednotlivé ingredience plněním úkolů, ve kterých se zdokonalila na odborkách.
Potom, co jsme si uvařili, přišel znovu Ignác a rozčílil se, že jsme stále tady. Jako zajatce si vzal vladyku Horymíra z osady, která jako jedna z mála dodržovala staré tradice a živila se zemědělstvím. Aby mohl nevinný Horymír utéci, chtěli jsme mu vyrobit koně Šemíka. Nemohli jsme se shodnout, jaký návrh by byl nejlepší, proto každé knížectví udělalo svého. Nakonec vítězný Šemík zachránil Horymíra skokem z Vyšehradu.

Den osmý až desátý (8.- 10. 7. 2013) Pátrání po Horymírovi a Šemíkovi

Kníže Ignác nám mile oznámil, že se chystá naše knížectví vypálit. Tak jsme se sbalili a vydali se na putování. Dostali jsme zprávu, že Šemík se bohužel při skoku zranil a odešel na věčnost. Chtěli jsme se s ním ještě naposledy rozloučit, a tak jsme během putování zjišťovali, kde zemřel. Po uctění památky jsme se vrátili zpátky do tábora a doufali, že naše příbytky ještě stojí.

Den jedenáctý (11. 7. 2013) Debordelizace

Dopoledne jsme se věnovali úklidu po Ignácovi, který v našich knížectví dělal neplechu, zatímco jsme byli pryč.

O Bruncvíkovi

Náš už známý Ignác nevěřil, že Bruncvík existuje. Někdo nám prozradil, že v okolí žijí čtyři lidé, kteří jsou svědci Bruncvíkova dobrodružství a prý mají v držení části klíče, který dokáže Bruncvíka přivolat. Každé knížectví se vydalo za jedním ze čtyř svědků a vyslechlo si Bruncvíkův hrdinný příběh. A že toho zažil mnoho – uvízl na Jantarové hoře, odkud se dostal zašitý v koňské kůži pomocí ptáka Noha, pomohl lvu v boji proti devítihlavé sani a lev se stal jeho přítelem. Porazil baziliška a musel si tak vzít dceru krále Olibria. Naštěstí ale našel kouzelný meč, díky kterému se od nich osvobodil. Vrátil se do své rodné země, kde si jeho milovaná Neomenie již chtěla vzít jiného muže. Bruncvík však svatbu překazil. Od té doby spolu žili šťastně, dokud si i pro něj nepřišla smrt. Po vyslechnutí příběhu sehrála všechna knížectví scénku, aby tak Ignácovi Bruncvíkovu existenci dokázala. I přes krásné divadlo jim Ignác nevěřil, a tak knížectví dohromady sestavila klíč a Bruncvík se zjevil v oblaku dýmu i se svým věrným lvem. Poté Ignác konečně uvěřil.

Den dvanáctý (12. 7. 2013) Velká vlajková

Dopoledne se knížectví rozhodla rozšířit svá území. Vydala se k závoře, kde započalo dobývání. Každý si musel hlídat svůj erb a pokusit se ukrást erb jiného knížectví. Po návratu z bitvy si knížectví rozdělila území a zakreslila ho na mapu.

Příprava na FeMeStr

Odpoledne se knížectví připravovala na chystaný festival mezi stromy (zkráceně FeMeStr), který se konal už následující den.

Den třináctý (13. 7. 2013) FeMeStr

V tento den nás přijeli navštívit naši příbuzní. Připravili jsme pro ně bohatý program. Dopoledne mohli navštívit nepřeberné množství stánků a atrakcí jako například fotbal, indiánský chléb, kadeřnictví nebo hudebniny.
Po výborném obědě začal hlavní program FeMeStru. Festivalem nás neprovedl nikdo jiný než sám Přemysl a představil nám výstupy všech knížectví. Kromě divadla každého knížectví, jsme mohli vidět i Sáru s Kačkou předvádět „cup song“, Lukáše s Jirkou dělat beat-box, zpívat Kryštofa a loutkové zpracování perníkové chaloupky. Po dlouhém loučení jsme spokojeně ulehli do spacáčků.

Den čtrnáctý (14. 7. 2013) Odborky

Dopoledne jsme se opět učili, jak vázat uzle, číst v mapách nebo si vyrobit pěkný náramek či zvířátko z papíru. Někteří zase dali přednost šifrám, nebo zavazovali zdravotnici nohu. Jiní nám k tomu vytvářeli hudební doprovod.

Staroměstský orloj

Po poledním klidu jsme se vypravili na dřevo. Když jsme se vrátili, čekalo nás překvapení. Před námi stál Staroměstský orloj. U něj stáli pražští konšelé a mistr Hanuš, který orloj zrovna dokončoval. Okolo procházel cizinec, kterému se orloj také moc líbil a hned spustil, že by taky takový chtěl u sebe doma. Mistr Hanuš souhlasil, ale konšelům se moc nelíbilo, že by měl orloj i někdo jiný, a tak vypálili Hanušovi oči, aby už nikdy nic takového nepostavil. Naštvaný mistr Hanuš jim za to zničil orloj. Orloj byl moc pěkný, tak jsme souhlasili, že ho opravíme. Knížectví se tak rozutekla hledat ztracená kola stroje. Když jsme kolečka vrátili na jejich místa, stačilo už jen říct básničku a velkolepé hodiny se opět rozběhly.

O Golemovi

Během večerního nástupu nás navštívili Přemysl a Rabbi Löw, staří známí. Rabbi Löw nám nabídl pomoct proti Ignácovi, ale my jsme ji odmítli, protože nám Ignác slíbil, že už si nás nebude všímat. A tak už jsme se chystali do spacáčků, když v tom přiběhl Rabbi a říkal, že ho někdo okradl, že mu ukradli šém k oživení golema. Tušili jsme, že to byl zase ten zlý Ignác, a tak jsme Rabbimu nabídli pomoc. Náhodou ten večer byla možnost výroby nového šému, proto nám Rabbi ukázal ingredienci, kterou jsme museli donést k němu do laboratoře. Po vyzvednutí ingredience jsme se po jednom vydali na cestu lesem. Na konci strašidelné cesty byla Rabbiho laboratoř, my jsme mu odevzdali nebezpečnou látku a on vyčaroval nový šém. Šém vložil do Golema a Golem ožil. Rabbi mu ale vysvětlil, že je vše v pořádku, ať dál klidně spí. A my jsme se taky odebrali do svých spacáčků.

Den patnáctý (15. 7. 2013) O Václavovi IV.

Při snídani nás navštívil Alois Jirásek a naříkal, že se mu ztratily podklady k napsání pověsti o Václavovi IV., byl u něj totiž Ignác a asi mu je sebral. Vyprávěl nám začátek, který již předtím stihl napsat. Ignác si vymyslel různé verze a poztrácel je. Knížectví se je tedy vydala posbírat. Potom si je navzájem zahrála a určila, která verze byla správná.

Den naruby

Přes oběd naši vedoucí dostali zvláštní nemoc a proměnili se v děti. Vybrané děti se rozhodli, že by si zkusily roli kněžen a knížat. Za jejich vlády se vplížil do tábora Ignác a otrávil naši milou kuchařku Ditu. A tak jsme se museli vydat na strastiplnou cestu pro lék. Nenápadně, aby nás nikdo nechytil, jsme museli přenášet papírky, které jsme pak směnili za lék. Když jsme se vrátili do tábora, každé knížectví podalo svůj lék Ditě, tím jsme ji vyléčili a nakonec vše dobře dopadlo. Po večerní hygieně jsme šli zpívat a naši noví vedoucí si pro nás připravili stezku odvahy. Tu jsme přežili bez úhony a čekal nás druhý den. <h>Den šestnáctý (16. 7. 2013) Den naruby 2.část Dopoledne jsme měli připravený program v cípu, kde jsme si zahráli spoustu zajímavých her. Kolem oběda se začali opět uzdravovat vedoucí ze své nemoci, a tak se dočasní vedoucí rozhodli, že jim vládu vrátí.

Faustův dům

Při obědě nás navštívil chudý student, ptal se, jestli bychom mu nedali nějakou práci. My mu bohužel nemohli nic nabídnout, a tak se vydal dál. Po poledním klidu přišel zas. Tentokrát už ale nebyl chudý, ale velice bohatý a upravený. Vyprávěl nám, jak od nás odešel do Faustova domu. Nás to velice zaujalo, tak jsme se vydali s ním. Tam bylo úkolem při každém odbití hodin vzít 2 tolary. Po večerní hygieně k nám přiběhl člověk, který tvrdil, že se něco děje u Faustova domu. My jsme se rozhodli, že se na to půjdeme podívat. Tento člověk však postrádal pár mozkových buněk a zavedl nás na špatné místo. Teprve když jsme se vraceli do tábora, zahlédli jsme blesky, které šlehaly z Faustova domu a studenta, který vylétl střechou.

Den sedmnáctý (17. 7. 2013) Blaničtí rytíři

Minulý den zmizely naše dvě vedoucí (Zuzka s Luckou). Nikdo nevěděl, kde jsou a proč. Při snídani se náhle objevily a divily se, že je sháníme. Říkaly, že se dostaly do nějaké hory, ale na víc si už nepamatovaly, jako kdyby byly nějak omámeny. Připadalo jim ale, že byly pryč jen pár minut a ne několik hodin. Po snídani si postupně začaly rozpomínat. Děti jim řekly, že se možná dostaly do hory Blaník a že se asi setkaly s Blanickými rytíři. Holky po dlouhém přemýšlení uvěřily, že byly pryč asi déle jak 5 minut a taky že se setkaly s rytíři. Ti jim řekli, že už nastal čas vyjet z Blanické hory a pomoci českému národu. Naše knížectví využili na otestování, zdali jsme toho hodni. Dopoledne jsme se tedy vydali na cestu pro kód k nalezení pokladu. Každé knížectví šlo na jiné místo a přineslo část kódu. Odpoledne nás však čekal těžší úkol – donést mapu, která nás měla dovést k pokladu. Opět se každé knížectví vydalo na jiné místo a doneslo část mapy. V táboře se naše chytré hlavičky spojily a mapu jsme složili. Na tuto mapu jsme přiložili jinou a dostali jsme odpověď na otázku, kde je poklad :).
Všechna knížectví se na toto místo vydala a začala hledat. Po chvilce hledání bylo jasné, kde je, a tak se do práce mohli pustit naši silní kluci. Netrvalo to dlouho a poklad byl vykopán. Knížectví se vrátila do tábora a zde je čekal další úkol – otevřít poklad pomocí kódu, avšak nikdo nevěděl, jaká je správná kombinace čísel. Naštěstí jeden vedoucí měl u sebe podrobný postup při otevírání zámku, bohužel pouze v morseovce, takže zde byla práce pro ty, co měli splněnou odborku z šifer. Po chvilce byla šifra rozluštěna a zbývalo poklad otevřít. V tu chvíli přišli Blaničtí rytíři, pochválili nás a řekli, že český národ má někoho, na koho se může spolehnout. Tudíž mohou jít čekat do své hory. Odešli a my se s dobrým pocitem odebrali do svých stanů.

Den osmnáctý (18. 7. 2013) Přípravy na svatbu

Dopoledne jsme věnovali úklidu a zkrášlení našich knížectví, chystala se totiž velká událost.

Svatba a vyhodnocování

Po poledním klidu přišly na řadu ty největší přípravy. Každý se strojil. Když nevěsta byla připravená, obřad mohl začít. Svatba netrvala dlouho, vyměnili si krumpáč a struhadlo, my jsme je posypali rýží a oslavy mohly začít. Libuše vyhlásila umístění knížectví v celo-táborové hře, v bramborách a v úklidu. Každé knížectví dostalo určitý obnos peněz a mohlo si nakoupit ve zdejší staročeské krčmě.

Den devatenáctý (19. 7. 2013) Demolice

Pro další táborníky z druhého turnusu jsme zbourali pár stanů, aby neměli při odjezdu tolik práce. Každý přiložil ruku k dílu a vše bylo rychle hotovo. Večer po práci jsme si všichni pochutnali na zasloužené večeři. Jednotlivá knížectví usedla ke stolu spolu s Libuší a Přemyslem a obsluhovali je jejich kněžny a knížata. Po večeři však večer ještě neskončil. Společně jsme si zazpívali pár písniček u ohně a později jsme se uložili pod širé nebe. Poslední noc jsme si vskutku užili.

Den dvacátý (20. 7. 2013) Návrat do sladkých domovů :)

Ráno jsme si zabalili poslední věci a po srdceryvném loučení jsme se vydali cestou k Háčku. Autobus už na nás čekal, a tak jsme hned mohli vyjet do Prahy. Přivítali nás mávající rodiče. Ještě jednou jsme si řekli sbohem a už se všichni rozešli do svých domovů.

Děkujeme všem za tento báječný rok a doufáme, že se příští léto zase všichni sejdeme.

Terka, ZoZole a kolektiv I. turnusu:

Klára řečená kněžna Libuše, Tomáš alias Přemysl Oráč, kuchařka Dita aneb Teta, hospodářka Péťa jinak zvaná Kazi
Kněžna Zuzka, kněžna Bára a Kníže Zrzek z Nejkulaťoulin­katějšího knížectví
Kněžna Andy a kníže Honza z knížectví Krvavě červených lišek
Kněžna Lucka a kníže Dan z knížectví Černých jestřábů
Kněžna Ed, kněžna Terka a kníže Růža s věrným knížecím psem Bárnym z knížectví Kykyrykýýý

Diskuse