Cesta kolem světa za 18 dní

4. – 21. 7. 2012

Už jsme si řekli dost! Děti na klasické tábory moc jezdit nechtějí, radši by seděly u počítačů nebo se válely na dovolené u moře. Tak proč se jim jejich přání alespon trošku nepokusit splnit? Rozhodli jsme se, že tentokrát na žádný tabor nepojedeme a místo toho děti vezmeme do Londýna. Tam zrovna vrcholí příprava na olympijské hry, tak by se jim to mohlo líbit.

Sešli jsme se v sobotu 4. 7. vybaveni českými vlajkami a trikolorou na obličejích. Vyřídili vše potřebné papíry, nasedli do autobusu a vyrazili směr Britské ostrovy. Nějakou chvíli si to už jedeme, když jsme si uvědomili, že se nám to tu zdá nějaké povědomé. Když míjíme ceduli “Předboř” je nám vše jasné. Opět jsme se ocitli u naší táborové základny. Nikdo nechápe, jak se to stalo, řidič přece dostal jasné instrukce. Ale stalo se. Tak si tedy vše vybalíme a začínáme se seznamovat.

Zrovna jsme v půlce prohlídky okolí, kdy jsme si všimli, že na place se děje něco neobvyklého. Uprostřed stojí stůl, což by nebylo tak divné, ale okolo chodí zvláštně vypadající lidé. Co to májí na sobě? Šaty jako z minulého století. A taky, že ano! Dozvídáme se od nich, že jsme v Londýně na počátku 20. století. Kde kdo z nás si spočítal, že jsme se nějak záhadně museli vrátit o 100 let zpět. To už ale nechtějí být rušeni, čeká je partička karet v zdejším Reformním klubu. Zasedají ke stolu a rozdávají karty. Než jsme se nadáli, skoro se tu perou! Chvíli všichni pokřikují, ale když se trošku uklidní, rozeznáváme alespon nějaké útržky vět: Cesta kolem světa? 18 dní? Sázka? Jde to? Nejde to? Já to dokážu!. Po chvíli se rozhodlo. Zkusí to a my se k nim přidáme jako posádka. Ale aby byla jasná hierarchie, naši Lordi a Dámy se stanou našimi kapitány, budeme jim pomáhat při jejich cestě. ( Tak přeci se děti k moři podívají.)

Je tu ale ještě jeden problém. Kdo bude kapitán kapitánů? Přeci někdo nás musí vést. Chtělo by to nějakého zkušeného cestovatele a dobrodruha. Těžko říct, zda to bylo štěstí nebo náhoda, ale zrovna se ze svých cest vrátil slavný Willy Fog. Neleníme a vyrážíme ho získat pro naší výpravu. Protože je to opravdu dobrodruh, bez velkého váhání naší nabídku přijme. Teď jen zbývá vyrazit a protože nás čeká dlouhatánská cesta, radši se na to pořádně vyspíme…

Anglie – 5. Července 1912

Čas bežel neuvěřitelně rychle, bylo nutné vydat se zase o kousek dál. Narazili jsme však na první problém. Při návštěvě ambasády nám bylo oznámeno, že pro další cestu potřebujeme cestovní pasy. Ty jsme však nevlastnili. Museli jsme proto dokázat, že jsme rodilí Angličané. Nejsnažší cestou bylo naučit se hrát golf v renomovaném golfovém klubu u místního mistra. Tento nelehký úkol jsme zvládli a nic nám již nestálo v další cestě.

Itálie – 6. Července 1912

Nejprvé nás čekal přesun balonem do Benátek. Žádné velké závratě nebyly, tak cesta uběhla bez problémů. V Benátkách jsme potkali pohledného mladíka. Zjistili jsme, že se uchází o místo gondoliéra a že do Benátek, kde zrovna probíhají oslavy královny Duchessy, žádní cizinci nesmí. Každý takový odvážlivec bude popraven. A to jsme opravdu nechtlěli. Poradil nám, abychom si vyrobili masky a tak se před královnou ukryli. Sotva jsme se stihli zamaskovat, královna opravdu přijela. Mezi námi si pak volila nástupce gondoliéra. Nechala se unést krásou a šarmem Lorda Růži, který ale vůbec nevěděl, co práce gondoliéra obnáší, a tak jsme se vydali plnit 4 těžké úkoly – zpěv, rovnováhu, šikovnost a umění, abychom mu pomohli se to naučit. Vše se dařilo výborně, ale zpěv se Růža ne a ne naučit. To odradilo Duchessu, když si přijela pro svého vyvoleného. Aby toho nebylo málo, zapomněli jsme si nasadit masky a královna odhalila, že jsme cizinci. Za naši snahu jsme se ale rozhodla ušetřit naše mladé životy.

Sahara – 7. Července 1912

Opět nás čekala cesta balonem, tentokrát do Afriky. Nad Saharou nás ale dostihla bouře a zřítili jsme se. Všichni přežili, neměli jsme však pitnou vodu a proto bylo nutné udělat si zásoby. Hledání zásob nám znepříjemňovalo nesnesitelné vedro i pouštní piráti, kteří nám nahromaděnou vodu brali. Piráty jsme ale zahnali a pobyt na Sahaře se stal o něco příjemnějším.

Večer se nesl v duchu zlepšování našich cestovatelských dovedností. Naučili jsme se Morseovu abecedu, zacházení s mapou a buzolou a další věci.

Mt. Everest – 8. Července 1912

V ranních hodinách jsme karavanou odcestovali pod vzdálený Mt. Everest. Následně jsme se rozhodli, že vystoupíme na vrchol tého hory. A protože je její výška 8848 m. n. m., čekal nás velký výšlap. Cestou jsme potkali 3 domorodé kmeny, které nám znepříjemnily cestu svými úkoly. Nenechali jsme se ale odradit a dosáhli vrcholu. Každá výprava zde vztyčila svou vlajku. Poté jsme štastni sestoupili dolů z této nejvyšší hory světa.

Čína – 9. – 11. Července 1912

Putování po stopách boha Ši

Při výstupu na Mt. Everest každá výprava našla destičku s tajemným písmem. Díky naším novinářkám, Lucce a Niky, jsme odhalili, že se může jednat o něco, co souvisí s bohem Ši. Proto jsme povolali stoupence jeho náboženství – šiněcoismu.

A jak naše putování za bohem Ši dopadlo? Přečtěte si v deníku Blue Stars.

Stále Čína – 12. Července 1912

Naším prvním úkolem dnes bylo pomoci místním lidem stavět Velkou čínskou zeď. Nelenili jsme a práce nám šla rychle od ruky. Po dokončení stavby nás čekalo příjemné překvapení. Místními občany jsme byli pozváni na tradiční čínské jídlo, které jsme jedli hůlkami. Krásné Gejši nás učili, jak s nimi správně zacházet, takže se nakonec povedlo a všichni jsme si zaplnili bříška.

Po výborném obědě je důležitý odpočinek. Ten nám ale náhle přerušila hádka Lordů a Dam. Z hádky jsme se dozvěděli, že nás podceňují. Prý nedokážeme nasbírat dostatek plodin na večerní hody. To jsme si ale nenechali líbit a dokázali jsme jim, že se i v přírodě uživíme. Odměnou nám byly výborné borůvkové knedlíky naší kuchařky Ditušky.

Oceánie – 13. Července 1912

Kde se vzal, tu se vzal po place se nám prochází kupec a dokonce se nám směje, že nemáme loď, kterou bychom překonali oceán. To je sice pravda, ale co s tím? Náhodička kupec pár lodiček vlastní. Ale zadarmo to nepůjde. Protože je blázen do her, slíbili jsme mu, že si s ním zahrajeme a on nám za odměnu lodičky dá. Pexeso umíme všichni, tak jsme se do toho pustili. My jsme slib splnili a tak kupci nezbývalo nic jiného, než ho splnit také. Konečně jsme mohli vyrazit na širý oceán směr Austrálie.

Protože nás čekala dlouhá cesta lodí, zkrátili jsme si plavbu zdokonalováním našich dovedností jako je morseovka, orientace na mapě, práce s buzolou a v neposlední řadě vymýšlením divadel na zítřejší již tradiční Festival mezi stromy.

Oceánie – 14. Července 1912

Už plujeme druhý den a Austrálie pořád v nedohlednu. Naštěstí nás rozptýlila návštěva našich rodičů. Připravili jsme si pro ně různé stánky a hlavně divadlo. Festival mezi stromy měl veliký ohlas, i když díky počasí musel být přesunut do naší hlavní lodě. Nemáme ale času nazbyt, museli jsme se s našimi rodiči rozloučit a plout ke břehům nejmenšího kontinentu.

Austrálie – 15. Července 1912

Konečně pevná půda pod nohama! Zásoby jídla už nám skoro docházely, tak je nejvyšší čas si pořádně zalovit. A že si bylo z čeho nakonec vybírat. Lvi, tygři, králíci, prasata, na co měl každý chut. Naplnili jsme spíž až po okraj. Zas na nějakou dobu budeme mít co jíst. Odpoledne zbylo trochu času na procvičení našich bojových schopností. Přeci jen Austrálie v některých částích není zrovna pohostinná. Každá výprava měla za úkol pohlídat si svou vlajku a získat co nejvíce těch ostatních. Aby to nebylo tak jednoduché, postavili se proti nám i Lordi. Všichni jsme si to náramně užili a mohli pokračovat dále v cestě.

Jižní Amerika – 16. Července 1912

Dojeli jsme lodí do Jižní Ameriky. Tam nás ale překvapil náčelník zdejšího kmene, který nás nechtěl pustit na posvátnou půdu. Abychom se tam dostali, oškrábali jsme mu pole brambor a dali jeho synům 4 nevěsty z naší posádky, které musely být oblečené – neoblečené, učesané – neučesané, upravené – neupravené. Také jsme museli mít pro náčelníka dar a podobizny nevěst. Vypadalo to nadějně, ale nakonec se naše nevěsty synů nelíbily a tak nám je zas vrátili.

Odpoledne jsme se stali pošťáky. Ve zdejší zemi nějak nefunguje pošta a Willy nutně potřeboval poslat dopis. Vzali jsme si to na starost a jak to najednou šlo! Vše jsme doručili a ještě nám zbyla energie a odpolední turnaj ve fotbalu.

Severní Amerika – 17. Července 1912

Vypadá to, jako by nás přepadli mimozemštani! Nebo že by to byli astronauti? Všichni víme, že v SA sídlí NASA, ale že by to fungovalo už v roce 1912? Než jsme se stihli rozkoukat, nahnali nás do rakety. A co hůř. Vzlétli jsme. Celou cestu se nám smáli, že to teď nemáme šanci stihnou, že nás štěstí opustilo. Co teď s tím? Cestu kolem světa asi opravdu nestihneme, když jsme bůhví jak daleko od Země. Vždyt z okna vypadá jako špendlík. V tu chvíli se do toho ale obul Willy. Přemohli jsme posádku rakety a snažili se sestoupit zpět na Zem. Nakonec vše dobře dopadlo a my se vrátili zpět.

To ovšem nebyla jediná dnešní komplikace. Někdo asi vyměnil naše Lordy! Nebo se po té dlouhatánské cestě už nadobro zbláznili. Nezbylo nám nic jiného než převzít vládu. Jako nejstarší a nejzkušenější jsme se museli postarat o to, aby naše cestování neskončilo těsně před cílem. Všechny jsme vyhnali spát a pustili jsme se do plánování trasy na zítřek.

Severní pól – 18. Července 1912

Protože nám nezbývá moc času. Museli jsme se co nejrychleji dopravit na Severní pól. Odtud je to jen kousek do Anglie. Čekala nás dlouhá cesta k Pólu, ale protože naši nejstarší vše perfektně připravili, dostali jsme se tam včas. Dokonce i naši Lordi už vypadali normálně a tak jsme jim vládu zpět předali. Přeci jen to není nic jednoduchého.

Anglie – 19. Července 1912

Zbývají poslední hodiny. Teď jde o všechno. Když to nestihneme, je po všem. Proto jsme nelenili, vstali za časného rána a všichni se vydali na cestu. Nebyl čas na zbytečné fnukání, všichni jsme chtěli zvítězit, ani jsme si neuvědomili, že už jdeme skoro celý den a Anglie pořád nikde. Trochu nás začalo dohánět zoufalství, ale my se nedali! Začalo se stmívat, čas se blížil půlnoci, když jsme konečně uviděli světla Londýna. Ještě nějaká naděje zbyla. Zmobilizovali jsme poslední síly. Odbývá půlnoc. Pořád ještě nejsme v Reformním klubu. Snažíme se, co nám nožičky stačí, ale… Je 5 minut po půlnoci, když vcházíme do místnosti. U stolu již sedí všichni Lordi, kteří se vsadili, že to nestihneme a radují se, že jsme to opravdu nestihli. Je nám do breku, taková to byla dřina. Co teď? Ale to by nebyl Willy, kdyby nás nezachránil. V Anglii je sice půlnoc a 5 minut, ale díky časovým pásmům od začátku naší cesty uplynulo zatím jen 79 dní, 23 hodin a 5 minut. To znamená, že jsme to stihli! Všichni propukli v radostný jásot, jen nepřející Lordi si rvali vlasy z hlavy. Dobře jim tak!

Za odměnu nám Willy daroval poklad, který objevil na svých cestách, a my se mohli konečně odebrat do spacáčků. Slavit budeme zítra, dnes na to nezbyl ani čas ani síly.

Doufáme, že jste si to užili tak, jako my, a že se nejpozději za rok zas potkame při nějakém jiném dobrodružství.

Kolektiv I. turnusu

Diskuse