87. pionýrská skupina Javor

164_0_1.jpeg 164_2_1.jpeg 164_3_2.jpeg 164_4_1.jpeg 164_5_1.jpeg 164_6_2.jpeg 164_7_1.jpeg 164_9_1.jpeg 164_9_3.jpeg 164_11_1.jpeg 164_12_1.jpeg 164_13_2.jpeg 164_14_1.jpeg 164_15_1.jpeg 164_15_3.jpeg 164_16_2.jpeg 164_17_2.jpeg 164_18_2.jpeg 164_19_2.jpeg 164_19_4.jpeg 164_20_1.jpeg 164_20_3.jpeg 164_20_5.jpeg
164_2_2.jpeg 164_3_1.jpeg 164_3_3.jpeg 164_4_2.jpeg 164_6_1.jpeg 164_6_3.jpeg 164_8_1.jpeg 164_9_2.jpeg 164_10_1.jpeg 164_11_2.jpeg 164_13_1.jpeg 164_13_3.jpeg 164_14_2.jpeg 164_15_2.jpeg 164_16_1.jpeg 164_17_1.jpeg 164_18_1.jpeg 164_19_1.jpeg 164_19_3.jpeg 164_19_5.jpeg 164_20_2.jpeg 164_20_4.jpeg

Hledání ztracených Velikonoc

19. – 24. 3. 2008

Jak to celé začalo? Zprávou, že se ztratily Velikonoce. Ze starých knih jsme věděli, že byly Velikonoce dříve velkými svátky, provázené mnoha velikonočními tradicemi a zvyky. Co se stalo, že zmizely? Jak to napravit?

A tak byla vyhlášena velká výprava k záchraně ztracených Velikonoc. K výpravě se přihlásila dlouhá řada dobrovolníků, plných elánu a snahy pomoci s nasazením všech sil, znalostí a odvahy.

Za velkým dobrodružstvím jsme vyrazili ve středu 19. března hodně vypaseným železným ořem z pražských Vršovic. Podle kalendáře mělo pomalu začínat jaro, za oknem ale bylo vidět sníh. Ten nás měl provázet po celou dobu výpravy.

Ve městě Tábor jsme přesedlali na autobus, který nás se západem Slunce odvezl do malé vísky se zvláštním názvem – Předboř. Na cestu z návsi Předboře polem i lesem k naší základně nám nádherně svítil měsíc. Když jsme dorazili na základnu, která se měla pro několik následujících dní stát naším domovem, zatopili jsme a připravili svá ležení.

Po bohaté večeři z vlastních zásob i ze štědrých sponzorských darů jsme se pomalu uložili k spánku, abychom načerpali síly k plnění náročných úkolům naší výpravy.

Druhý den nás přivítal chladným ránem a sněhem. Po snídani jsme všichni přiložili ruce k dílu, abychom další dny netrpěli zimou a hlady – nasbírali jsme suché padlé dříví na vaření a otop. Už při sbírání a přípravě dřeva jsme se pěkně ohřáli – jak pravil Tatíček, dřevo zahřeje dvakrát…

A pak již jsme začali pátrat po ztracených Velikonocích. Bylo potřeba přijít na strategii, jak postupovat, co udělat, abychom Velikonoce našli a oživili. Dotazy získanými v okolí základny jsme zjistili, že o Velikonocích nikdo nikdy neslyšel. Situace byla horší, než jsme čekali. Byl dán jednoznačný směr našeho pátrání: MINULOST.

Abychom se dostali do minulosti, museli jsme najít způsob a místo, jak a kde lze cestovat časem – chtěli jsme odhalit, kdy se naposledy Velikonoce slavily a co se pak stalo, že zmizely. Hledání místa pro cestování časem nám zabralo celý zbytek prvního dne naší výpravy. Vládlo aprílové počasí, padající sníh se střídal se sluníčkem, fujavice s krásným počasím. „Tajemné místo“ pro cestování časem jsme nakonec úspěšně našli a večer jsme tak mohli uléhat s dobrým pocitem a s hlavami plnými myšlenek, jak to udělat, abychom dokázali cestovat v čase.

V pátek jsme se opět probudili do zasněženého a chladného rána. Začali jsme hledat způsob cestování časem a hlavně přemýšlet o tom, jakou historickou dobu vlastně musíme navštívit. Zjistili jsme, že pro cestování časem musíme objevit heslo – bylo to náročné, ale opět jsme uspěli. Tak začalo naše cestování časem.

Nejprve jsme navštívili osmdesátá léta v Čechách a vyptávali jsme se na Velikonoce. Bez úspěchu. Následoval přenos časem do dalšího období a na jiné místo – Německo a období druhé světové války. Zde jsme pokračovali ve shánění informací o Velikonocích (v němčině), ale ani zde nebyla naše mise úspěšná – Velikonoce nikdo neznal. Poté jsme cestovali časem do let třicátých a do staré dobré Anglie, opět jsme pokládali otázky o Velikonocích (tentokrát anglicky), ale bohužel stále marně.

Pomalu jsme začínali být nešťastní, docházely nám síly a motivace k dalším misím. Vše jsme vsadili na poslední možnost – Rusko dvacátých let 20. století. Tato mise začala na statku v jednom zapadlém koutě Sibiře. Přivítal nás nerudný venkovan, sekající dřevo a obávající se jakýchsi úředníků, kteří mu měli přijít vzít jeho malý statek (psal se totiž rok 1918). Lámanou ruštinou jsme mu vysvětlovali, že nejsme úředníci, ale cestovatelská výprava hledající Velikonoce. Po několika dlouhých minutách přemýšlení a pozorování nám bodrý venkovan otevřel svou náruč, po slovansku nás všechny srdečně přivítal a seznámil se svou ženou. Zavedl nás do statku a velmi potichu a opatrně nám vyprávěl, že o Velikonocích ví, že velikonoční zvyky zná, ale bohužel díky novým poměrům v jeho zemi byly Velikonoce zrušeny a je zakázáno o nich mluvit.

Když jsme se ptali, kdo a proč Velikonoce zakázal, bál se odpovědět. Po dlouhém přemlouvání řekl, že se tajgou potulují ti, co je zakázali, a potrestají každého, kdo by je slavil, zmiňoval se o nich či se na ně vyptával. Po této návštěvě jsme již věděli, co se stalo a kde hledat ty, co mohou za jejich ztracení a zapomnění.

Během dne jsme si našli čas a vyrobili dvě Morany pro přivítání prvního jarního dne a vyprovození paní zimy. Morany jsme poslali pryč po potoce, a tak měla odejít i paní zima. (No, asi něco úplně nezafungovalo – sněžilo až do pondělka…)

Hledání informací potřebných k obnově Velikonoc a hledání těch, co mohli za zákaz Velikonoc, jsme museli ponechat na druhý den, protože již byl večer a po tolika náročných misích jsme si zasloužili poctivý posilující spánek.

V sobotu jsme po doplnění zásob dřeva pokračovali ve výpravě – hledali jsme zapomenuté velikonoční zvyky a také místa, kde by se mohli skrývat ti, co Velikonoce zakázali. Celý den byl vyplněn náročnými úkoly, cvičením mrštnosti těla i mysli. Večer přinesl jedno velké překvapení – pomocí několika indicií jsme nakonec odhalili místo úkrytu oněch „padouchů“, kteří Velikonoce zakázali. Po náročném pochodu nočním lesem jsme nalezli chatrč a také toho, kdo všechno to zlé způsobil. Naštěstí již nebyl nebezpečný – čas to vyřešil za nás. Zbyla z něj jen hromádka kostí. A tak nám již nic nestálo v cestě k záchraně velikonočních svátků.

Celou neděli jsme věnovali obnově a připomínání velikonočních zvyků, slavnostně jsme zdobili základnu a připravovali se na velké oslavy svátků jara – Velikonoc. Sbíralo se na pomlázky, hrály se různé jarní hry. Bylo veselo. Spát se šlo brzo, neboť nám mise daly pořádně zabrat, ale také jsme se už nemohli dočkat pomlázky.

Ve sváteční pondělí kluci vyšlehali všechny přítomné holky, aby neuschly – aby byly po celý nastávající rok zdravé. Sice kolovaly zvěsti, že v přestupný rok to má být naopak a mají šlehat holky kluky, ale tradice byla silnější.

Připomenuli jsme si další jarní a velikonoční zvyky a tím úspěšně zakončili poslání naší výpravy. Velikonoce byly zachráněny.

Po dobrém obědě (mimochodem Tatíčkova a také Ditina kuchyně byla po celou dobu výpravy jako vždy vynikající!) nás čekal úklid základy a návrat do civilizace.

Všichni, kdo se velké výpravy za hledáním ztracených Velikonoc zúčastnili, na sebe mohou být právem hrdi. I přes velmi náročné podmínky a mnoho těžkých úkolů, které jsme museli splnit, jsme uspěli. Zachránili jsme Velikonoce – doufejme, že pro všechny příští generace. Proti naší odvaze a síle nemá nikdo šanci. I když padouchů chodilo a chodí po světě spousta… A proto: nashledanou někdy příště!

Diskuse

Klára | 2. 4. 2008, 13.21
velikonoce

Bylo to super ,na fotkách Vám to všem velice sluší.Doufám,že se brzy sejdeme -třeba na táboře.Klára

meros | 3. 4. 2009, 00.48
RE: velikonoce

a jako letosni velikonoce se blizi!!! kdo jeste neni prihlasen ma jedinecnou sanci, mame posledni 3 mista!