Skupinový sraz
14. – 15. 5. 2005
Po několika letech se letos podařilo obnovit tradiční skupinovou akci – skupinový sraz. Spočívá v tom, že jednotlivé oddíly vyjdou z různých míst a sejdou se na určeném tábořišti. Letos bylo vybráno tábořiště v Krhanicích na Sázavě.
Srazu se zúčastnily tři skupiny dětí. Uvádíme zážitky z jednotlivých tras:
1. Z Jílového – pěšky
Odjížděli jsme z Budějovické autobusem a nechali se vysadit v Jílovém u Prahy na náměstí. První úkol, který děti dostaly, bylo najít směr na Boží skálu, kam jsme měli namířeno. Po zvídavém dotazování tamních domorodců se podařilo.
Na Boží skálu jsme dorazili asi za deset minut a začali sundávat mikiny. Udělalo se totiž úplně jasno a sluníčko pěkně pražilo. Na Boží skále jsme udělali akt našeho Kondořího sjednocení, tudíž jsme se všichni najednou oběma rukama chytli Boží skály a chvilku tak posečkali. Na programu pak bylo stavění pyramidy z lidských těl. Čtyři nejsilnější klečeli na všech čtyřech, na ně stejným způsobem vylezli další tři a úplně na vrchol dvě nejmenší holčiny. Vydrželi jsme tak ale jen pár vteřin.
Poté jsme vyrazili směr Vlčí rokle. Strašlivé kopce a údolí nám daly zabrat, ale my se nedali a po jednom z výstupů jsme si zkusili zachránit dvě vedoucí se zlomeninou holenní kosti. První pokusy byly spíš vraždou než pomocí, ale nakonec všichni pochopili a vedoucí přežily.
Na další ze zastávek napsaly děti hymnu vlkovi, vlka nakreslily a daly dohromady všechny informace, které kdo věděl. Vznikl tak pěkný přírodopisný exemplář do encyklopedie. Hymnu jsme pak na vlky zakřičeli do jednoho údolí, ale bohužel žádný nevylezl. Poslední zastávka byla v organické hospodě, kde se všichni s radostí osvěžili zmrzkou nebo pitím. Na místo určení k řece Sázavě jsme dorazili v pět hodin, v nohách zhruba 16km. Potěšila nás večeře, totiž buřtguláš a plachta, kterou jsme rozestřeli nad svými spacáky, protože v noci trošku sprchlo. Večer byl klasický táborák s písničkami.
Ráno jsme posnídali a vydali se na cestu. Ta už nebyla tak úmorná. Došli jsme podle vody až do Kamenného Přívozu, odkud nás autobus odvezl směr Praha.
2. Z Poříčí – loďmo
V pátek k večeru jsme se sešli v Poříčí nad Sázavou, abychom se ráno vydali na dobrodružnou plavbu po řece. Voda tekla většinou líně, pluli jsme jen co pádlo pádlo mine a kochali se okolní krajinou. Pohodovou plavbu za krásného počasí občas okořenil nějaký ten jez. Odpoledne jsme zakotvili v Krhanicích, v místě skupinového srazu, kde jsme s ostatními povečeřeli a poveselili se.
V neděli začalo počasí trošku zlobit. Přišla slabá přeháňka a tak jsme ráno odplouvali za mírného mrholení. Co nás však nezabije, to nás zocelí. Statečně jsme překonávali další peřeje a další jezy a v závěru propluli kaňonem pod Medníkem do Pikovic, kde naše úspěšná plavba končila.
3. Z Petrovic – taky pěšky
O co jste přišli, když jste s námi nejeli? Kromě toho, že jste nemohli poznat jiné oddíly, především o krásnou procházku v okolí řeky Sázavy, ale radši to vezmeme od začátku.
Náš malý vandr začíná jako většina našich oddílových akcí na Hlavním nádraží v Praze u pokladny č. 1. Setkali jsme se okolo 9 hodiny tentokráte v komorním počtu sedmi účastníků. Nasedli jsme do pro nás přistaveného vlaku a vyrazili. Okolo půl jedenácté jsme vystoupili v Petrovicích a vydali se po Posázavské stezce na naše cílové místo (Krhanice). Čekalo nás bezmála 14 km. Počasí bylo slunečné a jen místy se nad námi přehnal mráček.
Po cestě bylo hlavním programem hraní našich léty osvědčených her (kartičky, osobnosti, desperádo atd.) a dozvědět se, komu se stalo co nového. Abychom nabrali sílu zastavili jsme se na Žampachu a uvařili si menší oběd a pak šup baťohy na záda a rychle dál. Postupně některým ubývaly síly, ale nakonec jsme to zvládli všichni a okolo 17 hodiny jsme byly na místě, kde už byly ostatní oddíly. Společnými silami jsme se postavili stan, pro některé z nás zase něco nového, že ano. Do stanu se uložili menší účastníci výletu. A kde spali vedoucí, když byl jen jeden stan a v noci začalo pršet? Na zážitky ze spaní se zeptejte osobně – určitě vám to rádi poví. Poté jsme pomohli ukuchtit společnou večeři, která byla přímo excelentní. Večer byl v rytmu různých menších her a zaznělo i trochu písní u večerního ohně.
Noc byla deštivá a ráno byla obloha trochu zatažená. Po cestě nám trochu zapršelo, ale nakonec na nás vykouklo sluníčko. Vyrazili jsme hned po brzké snídani. Nasadili jsme raketové tempo a tak jsme dosáhli naše cíle (Čerčan) dříve, než jsme předpokládali. Málem bych zapomněl na náš oběd, kde byl hlavním problémem, kdo co nemůže jíst v těstovinách. V Čerčanech jsme nastoupili opět na vlak, který nás odvezl na Hlavní nádraží k pokladně č. 1, kde jsme si zahráli pár posledních kol dostihů a desperáta a pak už byl čas udělat pápá, pro většinu z nás si přišli maminky a tatínkové. Těším se zase brzy héééjjj a fífí.