Pohádkové Velikonoce 2009

8. – 13. 4. 2009

Už několik týdnů před naším odjezdem jsem v pohádkových knížkách svých dětí zaznamenal divné změny. Tu a tam chybělo písmenko, někdy celé věty a jednou dokonce hajný sežral vlka a zapil ho Karkulčiným vínem! Holkám jsem to samozřejmě neříkal a dál si vymýšlel správné konce, ale nějak mi to nedalo spát.

Jak se blížil datum našeho odjezdu do Předboře, tak divných věcí v pohádkách přibývalo a už to rozhodně nebyly maličkosti! Jsem docela otrlej světák, ale to, že Sněhurka zabila dva trpaslíky, bylo vážně moc. Začal jsem vnitřně tušit, že klíč k této záhadě leží v jižních Čechách, někde pod starobylým hradem Choustníkem.

Proto jsem požádal pár svých přátel a i odborníky z veřejnosti, aby mi pomohli tyto záležitosti objasnit a snad i napravit. Odezva byla velká, takže se nás 8. dubna sešlo na vršovickém nádraží celkem 19, 16 malých odvážlivců a 3 větší. Cesta probíhala v poklidu, byli jsme sice trochu v utajení, abychom neprobudili něčí podezření, ale ne úplně se nám to podařilo, protože jedna paní zřejmě zapomněla, že byla kdy mladá.

Po příjezdu do Předboře jsme kolegiálně počkali u paní Vlastičky nad džbánkem kofoly na druhou část výpravy, která vezla zásoby, a už skoro po tmě dorazili na základnu, kde už na nás netrpělivě čekala brněnská část naší skupiny. Večer jsme ještě dojedli poslední zásoby od maminek a uložili se na půdě k spánku.

Když jsme se ráno probudili a skromně pojedli rohlík s marmeládou, kaviár, krevety a cukrového melouna ze západní Indie, vydali jsme se na prohlídku okolí. Teď už tedy všichni víme, kde je Cíp, Robinsonka, Al-Džezírko, Pískovna, Hrázka atd. Po obědě jsme ke svému úžasu uslyšeli z hlubokého lesa nářek. Co nářek, pořádnej řev to byl! Jak se blížil, podezření se změnilo v jistotu. Byla to...... Červená Karkulka! Usedavě brečela a nebyla k utišení. Že prý cestou v lese poztrácela všechny, ale úplně všechny dobroty z košíčku a nakonec i ten košíček. No, nechat jsme ji v tom rozhodně nemohli! Pochutiny a dárky se nám nakonec podařilo v lese najít, ani vlka jsme nepotkali! Karkulka měla radost a my nakonec taky, protože první pohádka se vrátila ke svému osvědčenému scénáři.

V pátek ráno jsme opět skromně posnídali koblihy a kakao. Hned po snídani jsme dostali zprávu od zbylých trpaslíků, že Sněhurka snědla otrávené jablko a teď tam leží, vůbec nic neříká a ani se moc nehýbe. Cesta k jejímu probuzení že prý vede přes sedm princů, které však zlá královna začarovala, takže si vůbec nepamatují svá jména. Dopoledne jsme tedy pomáhali ubohým princům vzpomenout si na jejich jména, což nebylo vůbec jednoduché! Nakonec se nám to ale po obědě podařilo, ale stejně jsme nevěděli, který princ je tím pravým, který dokáže Sněhurku polibkem probudit. Možností bylo několik, nabízel se Karel, Alan, Slavomír atd. Proto jsme se vypravili na všech sedm zámků a nakonec se všichni shodli na tom, ze šťastlivcem, který půjde zkusit políbit Sněhurku, bude Slavomír. S napětím jsme ho dovedli na místo, kde Sněhurka ležela, a trnuli, jestli to vyjde. Slavomír byl trochu zaskočen krásou přítomné Sněhurky, takže se chvíli nic nedělo, ale pak se přeci jen odvážil k polibku. Sněhurka otevřela oči a padla šťastnému Slavomírovi do náruče. A my si mohli udělat další čárku za zachráněnou pohádku.

Když jsme se probudili v sobotu, čekalo nás další překvapení. Chudák Smolíček Pacholíček sedl na lep Jezinkám a vůbec neposlechl Jelena, který ho tisíckrát varoval. Jenže co s takovým zlobivým klukem? Jelen už s ním nechtěl mít nic společného a byl v podstatě rád, že se ho zbavil. To bylo teprve nadělení! Takhle bychom to neměli nechat… Vydali jsme se tedy Smolíčka z vězení vysvobodit a byla to ta památná bitva nad „Nagymárosem“, kterou jsme nakonec za cenu velikých ztrát proti Jezinkám vyhráli. Takže další bod na našem kontě a další zachráněná pohádka. Měl jsem z nás radost, ale nějak jsem podvědomě tušil, že není všem dnům konec…

Po obědě, a po poledním klidu, jsme potkali Malou čarodějnici, která cestou ze školy poztrácela všechna kouzla. No, poztrácela není úplně správný výraz, spíš se je ve škole odmítala naučit, protože měla plnou hlavu nějakýho Franty Ropuchy. Když jsme se rozdělili na kouzelníky, čaroděje, druidy a šamany, vyrazili jsme hledat poztrácená kouzla. Nakonec se nám jich podařilo dát dohromady docela dost a i Malou čarodějnici se nám podařilo přesvědčit, že takových Frantů ještě v životě pozná… Takže jsme si mohli nalepit na nástěnky další obrázek a s klidným svědomím se navečeřet a uložit ke spánku. Některým z nás ještě ani neoschly kartáčky, když jsme byli hrubě probuzeni Jiříkovou prosbou. Ptáte se jakou prosbou jakého Jiříka? Dobrá, nebudu vás tedy dále napínat, i když určitě nebudete překvapeni, že nás sám Jiřík přišel požádat o pomoc při plnění úkolů na cestě za záchranou Zlatovlásky. Prvním úkolem, který dostal a se kterým si nevěděl rady, bylo přínést korále Měsíční princezny. No jo, to je sice pěkné, ale kde se taková Měsíční princezna vyskytuje? Aha?! Naštěstí pro nás k ní za úplňku vedla dobře viditelná cesta, i když na ní čekalo pár nástrah. Jenže my jsme v tu chvíli byli již ostřílení pohádkoví dobrodruzi, a tak jsme se nenechali zastrašit, tedy většina z nás :-)

Měsíční princezna nás skutečně obdarovala svými vzácnými korály a tak jsme mohli Jiříkovi v neděli dopoledne hrdě oznámit splnění prvního úkolu.

Po svátečním obědě, který se Čípkovi mimochodem opravdu povedl, nás čekaly další dva úkoly. Když se Zlatovláska koupala večer v jezeře, zatímco jsme my šli za Měsíční princeznou pro korále, ona si klidně ztratila prsten! To je, co!? Holka jedna nepořádná! Ale zpět k věci, vydali jsme se tedy prsten hledat… Bystřejší z nás správně usoudili, že by se mohl nacházet někde v okolí Al-Džezírka a pak už bylo jen otázkou cviku ho z něj vylovit… Jiřík zase ani nepoděkoval a že prý ještě musí přinést živou a mrtvou vodu. Nevděčník je to! Ale zase se ukázalo, jak dobré srdce máme, a i to se nám nakonec podařilo. Vše nasvědčovalo tomu, že Jiříkovi se nějak moc nechce nikoho zachraňovat, a tak nám radši vystrojil hostinu pod širým nebem, kde se jako předkrm podávaly vuřty a následně špízy jako hlavní chod. Když jsme naplnili žaludky a trochu si zazpívali, vyrazili jsme konečně za Zlatovláskou, která naši snahu dovedla skutečně ocenit! Jako odměnu nám připravila doopravdický raut! Stoly se prohýbaly pod tíhou chipsů, tyčinek, jahod, ananasu a dalších dobrot. Nelenili jsme tedy a ukázali Zlatovlásce i pan tatíčkovi králi, že umíme vzít i za vidličku.

A ráno, když jsme se probudili, bylo tady konečně Velikonoční pondělí! A protože se nám podařil kousek více než husarský, a to sice uvést na pravou míru pár pohádek, tak jsme si mohli dovolit věnovat se i zábavám světským, jako je pletení pomlázek pod dohledem statných ošetřovatelů a následné vyplácení děvčat. Jak daleko pokročila emancipace jsme zjistili ve chvíli, kdy se pomlázek chopila i krásnější polovina naší výpravy a v ničem si s námi nezadala. A zjištění to bylo místy vpravdě bolestné. Když jsme si dosytosti užili velikonočních radovánek, naobědvali se a začali po sobě uklízet, aby i další výpravy a expedice našly okolí naší táborové základny čisté.

Autobus nás opět nepřekvapil a s jistotou a přesností japonského expresu nás dovezl do Tábora, kde jsme naplnili svá pohádková bříška pizzou a úspěšně využili služeb Českých Drah železných, které nás dopravily domů, do Prahy, do Vršovic. Maminky a tatínci byli rádi, jen já jsem byl trochu smutný, protože naši na mě na nádraží nečekali…

Tohle všechno s vámi společně prožil, užil si a sepsal

Máros.

Diskuse