Výlet za mikulášským pokladem 2007

8. 12. 2007

Výprava za Mikulášovým pokladem proběhla tento rok v režii prvního turnusu 2008 – Strážců času.

Nádherné, slunečné a teplé počasí sobotního rána 8. prosince 2007 přálo všem odvážným a připraveným členům výpravy.

Na sraz v 9.30 na nádraží Praha Braník dorazilo celkem 17 účastníků. O výpravu za pokladem, ukrytým v temných hvozdech Davelsko Pikovických, v okolí tajuplného a pověstmi opředeného vrchu jménem „Ďábel“, se staralo hned několik průvodců (Tatíček, Hanka, Klára a Čipr). K výpravě se hned na nádraží přidali pomocníci Martin a Franta. Tímto se naše výprava rozrostla na celkem 23 účastníků.

Po zakoupení nutných povolení k cestě a jízdenek na starý známý Posázavský Pacifik, brázdící trať v okolí Sázavských vrchů, se celá naše výprava pohodlně usadila v kupé a vlak v 9.46 vyrazil za velkým dobrodružstvím. Během cesty, která byla v jedné své části přerušena díky indiánům, kteří vytrhali koleje, se nic zvláštního nestalo.

Prvním cílem naší výpravy byla malá a téměř opuštěná stanice Posázavského Pacifiku jménem Davle. Zde nás čekala další část výpravy, a to naši průzkumníci ve složení Máros, Petruna, Apina a paní Apiňáková, kteří po krátké poradě vyrazili prozkoumat terén a připravit cestu hlavní výpravě. Zde též se celá naše výprava rozdělila do tří samostatných skupin pod velením zkušených kapitánů a každá skupina obdržela mapu s vyznačenou cestou k pokladu.

Z nádražní stanice, kde nás vlak opustil, naše výprava vyrazila připravená zdolat všechny nástrahy cesty a zvítězit nejen nad drsnou přírodou, ale i nad všemi, kdo by se nám na cestě k pokladu chtěli postavit a v další cestě a konečnému nalezení pokladu zabránit. Cesta nejprve vedla po březích velké řeky, kterou domorodci nazvali Vltavou. Po chvíli nás mapa přivedla k první indicii naší cesty – starému v údolí téměř ukrytému potoku. Tento potok jest divokými kmeny žijícími na jeho březích nazýván Záhořanským. Zde vyvstal první těžký úkol naší cesty – proniknout skrz území dosud ovládané divokými kmeny domorodců a přitom uchránit své svačiny a zásoby na další cestu.

Cesta údolím proběhla bez nehod a problémů. Drobným zdržením byla jen občasná těsná setkání s místní divou zvěří (běžně zvanou auta). Během naší těžké blátiplné cesty jsme plnili různé úkoly, spočívající v procvičení naší paměti, tělesné hbitosti či pozorovacího talentu. Museli jsme také překonat řadu překážek – mokrých, kluzkých, nečekaných nástrah přírody, divokých přítoků Záhořanského potoka a potoka samotného.

Na konci údolí jsme opustili nebezpečné území divokých domorodých kmenů a vydali jsme se vzhůru úvozem směrem k neobydleným končinám, kde se z mlžného oparu měl zvedat pověstmi opředený vrch Ďábel s pokladem.

Mnozí z účastníků výpravy si v tu chvíli sebou nesli již notný náklad navíc v podobě bláta na botách, kalhotách a bůhví kde ještě… Není divu, že někteří se museli posilňovat i cestou, byť jsme absolvovali několik občerstvovacích zastávek. Vpřed nás popoháněla naše zvědavost a objevitelská touha po pokladu.

Cestou lesním porostem jsme se potkali s mírumilovnými domorodci na koních a brzy jsme stanuli nahoře na kopci, kde na nás čekala odměna v podobě krásného rozhledu do okolní krajiny. A také první setkání s cílem naší cesty – spatřili jsme vrch Ďábel.

Při pozorování krajiny velitelských dalekohledem se najednou ozvalo zvolání, že mezi stromy na vrchu Ďábel jsou nějaké zvláštní, snad i nadpozemské postavy! Nezbývalo nic jiného než celou věc prozkoumat blíže – jsme přeci odvážní a silní, tak vzhůru na Ďabla!

Výprava vyrazila za podivným zjevením. Netrvalo dlouho a stanuli jsme mu tváří v tvář. Ano – byl to on. Mikuláš a s ním jeho pomocníci, anděl a čert.

Na účastníky výpravy čekal nejtěžší úkol – každý musel sám předstoupit před Mikuláše a splnit jeho přání (přednést básničku, zazpívat písničku a tak podobně). Když všichni prošli touto nelehkou zkouškou (a pro některé to bylo opravdu hodně náročné), mohli jsme začít hledat v blízkém okolí poklad. Netrvalo to dlouho a každý si z lesa odnášel svůj velký mikulášský balík plný dobrot a vitamínů.

Hledání pokladu nás tak zmohlo, že se celá naše výprava rozhodla po rozloučení s Mikulášem vyhledat nějaký záchytný občerstvovací bod. Byla zvolena nejbližší osada Petrov. V pěkné, vytopené a útulné krčmě s ochotnou krčmářkou jsem tak mohli složit a svlažit svá unavená těla. Díky získanému pokladu jsme se občerstvili horkým čajem a jinými pochutinami.

Po načerpání nových sil celá naše výprava vyrazila směrem k nejbližší železniční stanici Posázavského Pacifiku. Cestou vládla skvělá nálada a před příjezdem našeho vlaku jsme si ještě stihli zahrát ten den již oblíbenou kartičkovou hru – kdo řekl správné slovo na správné písmeno, získal kartičku.

Cesta do Prahy probíhala v pohodě jen opět s jedním přerušením, neboť železniční společnosti se stále nepodařilo nahradit vytrhané koleje.

Na nádraží v Braníku čekalo naší úspěšnou výpravu loučení. Ale jistě ne na dlouho. Možná se brzy setkáme na nějaké obdobné výpravě anebo na táboře Strážců času o prázdninách příštího roku. Tímto Vás na něj srdečně zveme.

Diskuse